Reklama
 
Blog | Standa Černý

Vít Slíva – Ulthima Thúlé (RECENZE)

Nahý obr, to mi v hlavě vytanulo během čtení nové sbírky básníka Slívy, jednoho z živých klasiků české poezie. Osobně Slívu už léta pokládám za příklad autentického člověka a jeho poslední vydaná sbírka mi to potvrzuje.

Ultima Thúlé, nejzazší zem upoutá na první pohled. Grafické zpracování Veroniky Kopečkové je kongeniální a příslib osamělé, neohlašované výpravy na sám okraj intimního i duchovního světa, který její úprava navozuje, je básněmi naplněn.

Nová Slívova sbírka je barokně minimální. Stále velmi tělesná, zároveň však subtilní, opatrná až k úplnému obratu. Organická hmota se škvaří v ohni horoucího citu, ale mlčí i při těchto zásnubách; nejvíc němá je však asi v jazyce. Ať už to považujeme za paradox, nebo ne. „Toužebně nalétá můří panna/ na ztepilý plamen… // Organická hmota sykne, živel prskne smíchem.“

V maelströmu zasíťovaného dneška nejde ke dnu právě jen to zvířecí, obtížné a němé. Ultima Thúlé, nejzazší zem hovoří o posledních věcech člověka, zabývajícího se archetypálnem a po větší část života i závažným psaním, to znamená poezií, a překypuje láskou… „Přece jen/ – na konci života – přisla. (…) – Nesvedu nic/ než rubem jí pohladit líc.“

Vít Slíva prověřuje literární a jazykové možnosti tak dlouho, a tak docela, až to svádí považovat jeho nově vydanou sbírku za majstrštyk. To bychom se mýlili. Nic takového v poezii není. Dalo by se místo toho říct, což se mi moc líbí, jak zůstává věrný. Poezii, víře, sobě jako básníkovi, i sobě jako živému člověku. „Všechno ať věrně doslouží. // Vrzání parket, / hrkání hrnců, / žárovky… // I nevěrné srdce // v manželském loži.“ Ona je ta úspornost vyjádření za takových okolností pochopitelná, básník má být tím skromnější, čím víc z pravdy zná. A co na tom, že se ta úsporná básnivost v některých polohách blíží dětské vizi: „Kdo ti co poví, / když nelze slovy… // – Houkání sovy.“

Kromě toho všeho jsem v Ultima Thúlé objevil i nečekané, zázračné, přestože všední obrazy, například celou báseň Koberec a také báseň bez názvu, začínající verši „Jsem kamera/ v rakvi.“ A pak mám rád všechny básně, v nichž je rým a paradoxní meditace jako „není se čeho pustit.“ Ne, není.

Vít Slíva se do nejzazší země šourá na kolenou po štěrkovém chodníku slov, s přestávkami v úvalech zarostlých kopřivami. „Močí si zaliju všechny své kopřivy; / tvář mi to ohnivou bolestí pokřiví.“ Podzim je všudypřítomná smrt a v lásce jsme jí skrze klín bezmála nejblíž. Po tmě. Čas běží pomalu, ale v neskutečném trysku, když znějí Protihlasy. Tuhle sbírku si rozhodně kupte, je hluboká a krásná.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama