V následujících řádcích se budu věnovat něčemu, co si myslím, že je důležité pro pocit každodenní životní spokojenosti. Budu psát o nadšení. A o jeho nedostatku.
Protože nedostatkem nadšení trpím. Sám bych to asi netvrdil, ale poté, co se mi od několik velmi různých osob z různých kruhů dostalo ujištění, že jako člověk bez nadšení působím, musel jsem to připustit. I když často cítím opak. Začal jsem o tom ale taky víc přemýšlet. Proč je důležité cítit z druhého vyzařovat nadšení? Pro koho je to důležité? A musím být nadšený, abych byl i spokojený?
První možná odpověď mi naskočila hned. Vnitřní nejistota. Kdo se cítí nejistý, nemá sesumírované, hlavně ale pevně integrované, základní životní hodnoty, hledá možná jakýkoliv pevný bod u ostatních. Chytá se každého nového nadšení jako nové naděje na rozplynutí obav, jako nového smyslu, nového cíle.
Kdybych měl vzít v potaz, kdo s tím soudem o mně přišel, celá věc by vypadala jinak a příčinou by se mohl jevit nedostatek důvěry v mou osobu. Že působím nedůvěryhodně. Může být, jenže… Dokážu si představit společenství, v nichž je mlčenlivý, střídmý a emocí prostý člověk (neprojevující tudíž ani nadšení) naopak na vrcholku pyramidy důvěryhodnosti. Za předpokladu, že na sebe nezačne být pyšný a nepřijde o svou laskavost. Ukazuje se, že bude třeba zohlednit sociokulturní kontext.
Konzumerismus (a jeho romantická varianta) s nedostatkem nadšení ani s umírněností v projevech emocionality a tužeb prostě nesouzní. Konzumerismus je převládající kontext a ideologie.
Trpělivost a nezaujatost jsou pokládány za nedostatek nadšení a jsou nedůvěryhodné. Kdo nechce sbírat zážitky, přestože si zážitek zatím možná ani pořádně nedefinoval, je podezřelý. Zážitek je ale natolik nejasný pojem, že ve skutečnosti neznamená vůbec nic. Skvělý pro marketing, zbytečný pro život.
Další oblast nesouladu představuje perspektiva, problém měřítka v němž nahlížíme na svět a svůj život v něm. Proč se nechat strhnout řekou a nadchnout se pro cokoli vůbec, když víme, že Bůh neexistuje a příroda nemá smysl? Že evoluce je náhodný proces. Že nás, stejně jako jiná zvířata, čeká brzy pravděpodobně smrt. Že toho, co nevíme jistě, je čím dál tím víc?
Jakou perspektivu zvolit při pohledu na svůj život a při jeho „ladění“? Těžko asi omezenou. Logicky co nejširší, takovou, která nic nevylučuje. (Až bude u voleb víc lidí hledět na budoucnost celé společnosti, na nějaký delší evoluční koncept, namísto na výhody pro sebe, na to, abychom se měli líp, uděláme velký krok.) Univerzální pohled ale před jednotlivce bohužel staví obtížný úkol.
Popření vlastní důležitosti, přijetí marginality své role na světě (to je fakt) a otázku, jak se postavit ke krizi identity, která z toho pramení. Takže co s tím, jak žít spokojený život, když jsme si vědomi jeho bezcitné takovosti, kterou nelze přelstít, uprosit ani uargumentovat, natož pak utopit v nějakém nadšení (i když se to dá samozřejmě zkoušet)?
Můj postoj vychází částečně z buddhismu, který mě v dospívání ovlivnil.
Příběh buddhistického uvažování začíná kdysi dávno u prince Siddharthy, který měl všechny předpoklady prožít spokojený a blahobytný život, ale nebyl šťastný. Jednoho dne přišel do kontaktu s nouzí a smrtí mimo palác a tak to s ním otřáslo, že ho záhy opustil, stal se bezdomovcem, putoval zemí, hledal učitele až si nakonec něco důležitého uvědomil. Uvědomil si, že všechno utrpení, veškerou nespokojenost způsobuje to, že něco chceme.
Kdo, má co chce, chce víc, koho něco bolí chce, aby ho to nebolelo atd. Buddhismu učí dívat se na všechny myšlenky, pocity a touhy z nadhledem jako na vlny na břehu moře. Přicházejí a odcházejí a chtít to měnit je šílenství.
Zůstávat mimo dění a z nějakého převisu jen pozorovat vlny není žádné řešení, je to další past. Sám jsem přece součástí a účastníkem dění, byl jsem stvořen jako živý organismus, nejsem moře, nejsem kámen. Údělem všeho živého je vstoupit do vln a žít.
Psychologie zkoumající lidské štěstí přinesla důkazy, že k tomu, aby se člověk na své pouti cítil šťastný, je kromě biochemického nastavení, s nímž se každý rodí a kromě zdraví, pohodlí, dostatečného příjmu a uspokojivých vztahů zapotřebí taky jakýsi pocit smyslu, pocit vlastní smysluplnosti. Opodstatnění vlastní existence, mít vlastní „životní misi“ dalo by se říct. Například pečovat o děti.
Dá se ale mise přijmout, aniž bychom předtím aspoň na malou chvíli postáli na útesu s pohledem upřeným na své vlastní moře? Dá se v takovém případě nepropadnout skepsi a dobrovolně neskončit? Jak být v životě spokojený?
Můj způsob je v úžasu, který dokáže probudit i lásku. Kdo si jednou uvědomí dokonalost tvaru vln a preciznost chaosu, užasne a uchrání svou dětinskost před nástrahami toho, co Jean-Paul Sartre identifikoval jako „ti druzí“ (jak bys měl uvažovat, jak by ses měl chovat, co bys měl chtít, jak bys měl být nadšený z ochutnávání jídel z druhého konce světa, jak bys měl být nadšený z desítek nových sportů, které lze provozovat a z obrovského množství vybavení, které si k tomu lze pořídit atd.) může být spokojený i u vědomí vlastní nedokonalosti. A někdy i díky ní. Takovému člověku dá procházka v parku pod šumícím listím víc než každý zážitek. Protože je všude doma a je nadšený, že je tu a z toho, že ví, že chce být.
To že neprojevujete nadšení nemusí znamenat, že nejste nadšení. A projevovat nadšení nemusí znamenat víc, než že je to zrovna v módě.